Alexej Mikulášek

„Spodním proudem“ a současně jakýmsi svorníkem většiny Brenkusových próz je strach z paradigmatu nastoleného Kainovou bratrovraždou a pokračujícího dnes civilizací smrti, cíleného zabíjení: cesta poznání, k čemusi ideálnímu, řekněme do ráje, k harmonickému splynutí duší, aťsi bez Boha, vede přes peklo, onen přízračný i žitý (před)obraz světa: „Najprv musíme uzrieť temnotu, až potom si nájdeme cestu k svetlu.“
Brenkus je zrcadlo našeho snění, čehosi podvědomého, relativního a krutého, jako diamant obalený slizem a hlenem, tuhnoucí v posledním okruhu pekla, stvořeného lidskou fantazií.

Dana Podracká

Od nepamäti bola smrť základným kameňom každej kultúry; určovala celkové nasmerovanie povahy a zmyslu života. Kultúra sa líšila od iných kultúr tým, čo si myslela o smrti. Originalita chápania smrti značila aj originalitu pulzovania kultúry. Brenkus píše, akoby písaním chcel nájsť slovne uchopiteľný einsteinovský vzorec smrti, pravidlo pravidiel, univerzálnu rovnicu bdelého bytia ako opozitum k hľadaniu teórie všetkého, o ktorú sa usiluje moderná fyzika.
Spôsob, akým sa Brenkus zmocňuje témy, je melancholický. Patrí k najmelancholickejším básnikom na Slovensku.